Příběhy pacientů

V naší rodině se v minulosti rakovina již vyskytla. Tato nemoc potkala před mnoha lety moji maminku. Ještě když jsem byla hodně malá, tak onemocněla rakovinou prsu. Z toho důvodu jsem chodila opravdu poctivě na všechny kontroly a preventivní prohlídky, abych nic nepodcenila.

Všechno začalo ve chvíli, kdy jsem musela změnit svého gynekologa. Poslal mě znovu na všechna vyšetření i na mamografii, kam jsem poslední roky docházela pravidelně. Domluvila jsem si tedy termín vyšetření, který vyšel zrovna před Vánoci. Bylo to 20. prosince. Já jsem byla v klidu, protože jsem si říkala, že jsem na vyšetření byla nedávno a všechno bylo tenkrát v pořádku.

Bohužel na mě čekalo nepříjemné překvapení. Na mamografii mi zjistili, že se v prsu nachází nějaký útvar a že hned po Vánocích bude potřeba přijít na další vyšetření. A tím začal celý kolotoč událostí. Hned v lednu mě lékař poslal na biopsii, kde se potvrdilo, že se jedná o rakovinu prsu.

Následovala nezbytná vyšetření, která jsem musela absolvovat před operací, tu jsem měla naplánovanou na březen letošního roku. Operace proběhla na chirurgii v Nemocnici Na Františku a pooperační výsledky potvrdily, že bude nutné ještě ozařování. Nádor se nacházel na levé straně, tam je blízko uložené srdce, a proto by špatně zvolený typ ozařování mohl moje srdce poškodit a mohla bych tak v budoucnu mít srdeční problémy. Pan primář mi vysvětlil, že při levostranné rakovině je lepší zvolit protonové ozařování, protože je šetrnější a dokáže srdce lépe ochránit.

O Protonovém centru jsem se tak dozvěděla přímo od pana primáře a téměř ihned po propuštění z nemocnice jsem šla do Protonového centra, to bylo v dubnu. Dostala jsem se do péče paní profesorky Abrahámové, která se specializuje na léčbu rakoviny levého prsu. Když prostudovala zprávy z nemocnice, tak řekla, že jsem na správném místě, že jsem vhodná pro protonovou terapii.

Bylo mi naplánováno celkem 16 frakcí a musím říct, že jsem léčbu snášela úplně perfektně, jen jsem v centru musela být brzo ráno, to jediné mi asi trochu vadilo. Zároveň jsem oceňovala, že je to ambulantní léčba, která je šetrná k srdci a navíc se mi velice líbilo prostředí centra, recepce s barevnými křesly, kde to není jako čekárny v jiných nemocnicích. Také jsem byla ráda za milý a vstřícný personál. Ocenit musím i přístup mé rodiny, která mi byla a je velkou oporou, Vzhledem k tomu, že toto onemocnění máme v rodině geneticky dané, tak to pro nás není úplnou novinkou. Je to sice rána, ale naučili jsme se to zvládat.

V současné době jsem už léčbu skončila. Šla jsem do toho s tím, že jsem zdravá, že vlastně nejsem nemocná. Teď už je to úspěšně za mnou, je mi dobře a nemám žádné problémy. Ostatním pacientům bych rozhodně vzkázala, aby nic neponechávali náhodě, aby si hlídali své zdraví a chodili na preventivní kontroly. A když už jim zjistí rakovinu, je lepší, když se to zjistí včas, kdy je ještě velká šance na vyléčení. Hlavně začít jednat rychle a nenechávat to na nějaké dlouhodobé řešení. A především se nezhrozit, když jim bude tato diagnóza oznámena, protože všechno se dá léčit. Hlavně si zachovat pozitivní přístup a nepřipouštět si to.

Když se Petra Bukáčková dozvěděla, že jí byl diagnostikován karcinom prsu, byla v šoku. Hned po jeho odeznění se ale snažila o své diagnóze a případné léčbě získat co nejvíce dostupných informací. Kromě onkologa, který měl její případ na starosti, tak narazila i na možnost léčby v Protonovém centru Praha. Absolvovala sérii několika úvodních vyšetření v centru i ve spádovém zdravotnickém zařízení. V tu chvíli by ji však ani ve snu nenapadlo, že je na začátku několikaměsíčního vyjednávání se zdravotní pojišťovnou o možnostech financování léčby…

„Už při prvním seznámení s léčbou protonovou terapií mě pacientské recenze i uváděné informace natolik zaujaly, že jsem se rozhodla domluvit si v Protonovém centru bezplatnou konzultaci. Zavolala jsem na telefonní číslo uvedené na jeho stránkách a ozvala se mi ochotná asistentka, se kterou jsem v klidu prošla základní informace o svém dosavadním stavu. Poté jsme se domluvily i na termínu úvodní schůzky,“ vzpomíná paní Petra.

Na následné vstupní konzultaci se už setkala se svou budoucí ošetřující lékařkou, která se na její diagnózu specializuje. V klidu jí vysvětlila rozdíly mezi fotonovou a protonovou léčbou a naplánovaly simulační CT.

Plánovací CT vyšetření, podle něhož se zhotovuje plán pro ozařování, Petra podstupovala také ve spádové nemocnici. V Protonovém centru s sebou CT vyšetření nese určitá specifika, jako je nácvik řízeného dýchání. Při ozařování tkání, jež během dýchání mění svoji polohu, je totiž nezbytné nadechnout se do správné hladiny a poté dech co nejdéle zadržet. Na základě výsledků potom lékaři a fyzici v PTC dokážou přesně vypočítat a porovnat rozdíl dopadu obou typů záření. Pacient tak získá kompletní přehled o tom, o kolik může být protonová terapie šetrnější na plíce, srdce a podobně. „V mém případě dosáhly naměřené hodnoty hraniční úrovně, proto mi bylo jednoznačně doporučeno ozařování protonem,“ říká paní Petra.

Podle výsledků srovnávacího plánu fotonové a protonové léčby, zhotoveného v Protonovém centru, splňovala kritéria na léčbu protonovým paprskem. Do zdravotní pojišťovny tak poslala žádost na úhradu léčby. V následujících pěti měsících ovšem pojišťovna tuto žádost opakovaně zamítala a paní Petře nabízela klasickou, fotonovou léčbu. Ta na ni však nechtěla kvůli možným dopadům přistoupit.

„Lékaři v PTC mě během této doby skutečně podrželi. Neuvěřitelným způsobem za mnou celou dobu sporu s pojišťovnou stáli, trvali na svém stanovisku o vhodnosti protonové léčby a podporovali mě, abych ve svém úsilí nepolevila,“ vypráví Petra Bukáčková.

Vzhledem k tomu, že radioterapie se zpravidla zahajuje s určitým  časovým odstupem od operace nebo chemoterapie, si paní Petra mohla dovolit léčbu o pár týdnů odložit a získat tak více času. Spor nakonec vyvrcholil konečným zamítnutím její žádosti, bez možnosti odvolání.

„Právě v těchto momentech jsem opět musela ocenit přístup Protonového centra, které za mě neváhalo bojovat a spor obrátit v můj prospěch i za cenu řešení právní cestou. Úsilí a podpora se nakonec vyplatily a moje žádost byla po několika dlouhých týdnech konečně schválena.“ Nic už nebránilo tomu, aby paní Petra nastoupila k pětitýdennímu ozařování, na jehož konci ji čekalo uzdravení.

„Je absolutně nezbytné, aby se člověk v takových situacích nevzdal hned při prvním zamítavém stanovisku. Za svým rozhodnutím léčit se v PTC si dodnes stojím; i za cenu toho, že jsem musela na ozařování každý den dvě a půl hodiny dojíždět,“ říká rozhodně Petra Bukáčková.

Jak jste se o své diagnóze dozvěděla?

Při sportu – bolelo mě rameno a důvodům pro tyto obtíže jsem nerozuměla. Konzultovala jsem je proto nejprve se svým ortopedem, který mě poslal na ultrazvuk, odkud mě lékařka odkázala na mamologii. Odtud byla rychlá cesta do VFN, kde jsem se po dvou dnech od provedení biopsie dozvěděla výsledek – karcinom prsu s metastázemi do lymfatických uzlin.

V tu chvíli jste určitě prožila velký šok…

Ano, jako sportovně založený člověk jsem takovou diagnózu absolutně nečekala. Tím spíše, že pro rakovinové onemocnění nemáme ani genetickou predispozici v rodině. Naštěstí jsem se velmi brzy dostala k paní profesorce Tesařové, do jejíž péče jsem se s naprostou důvěrou svěřila. Souběžně s mou diagnózou navíc propukla pandemie koronaviru, takže jsem dostala ještě další ránu. Na druhou stranu mi postupné zavádění opatření omezujících pohyb umožnilo plné soustředění na léčbu.

Máte za sebou operativní odstranění prsu – pro ženu tolik citlivé téma bezvýhradně spojené s vnímáním vlastního ženství. Kde jste před operačním zákrokem i po něm brala motivaci a naději?

Já jsem nejprve absolvovala chemoterapii, která v mém případě poměrně dobře zafungovala, a teprve až potom mě čekala operace. Bylo nutné, aby se z organismu odstranila veškerá rakovinotvorná rezidua. V tu chvíli jsem věděla, že nemám na výběr – buď chci žít, nebo mít prso. Ačkoli šlo o bolestivé rozhodnutí – pro ženu je to skutečně pád do psychických a emocionálních hlubin, věděla jsem, že chci žít.

 Co v takových chvílích člověku pomůže?

Prožila jsem celkem bohatý ale i náročný život, měla jsem proto vnitřní sílu, která mě motivovala. Ale co nejvíce pomůže v takových životních okamžicích je podpora přátel a těch nejbližších. Oni vás v tom nenechají, jsou to ti, kteří říkají, že prs je jenom kus masa, a důležité je, že žiju. I když vyrovnat se s pocity méněcennosti bylo náročné, věděla jsem, že prsa se dají rekonstruovat.

Jak jste se dozvěděla o léčbě protonovým paprskem?

Já jsem nějaký čas pracovala ve zdravotnictví, takže jsem o Protonovém centru věděla. Můj nález v prsu se nacházel v blízkosti srdce a plic, bylo proto nutné, aby ozařování bylo přesně zacílené a minimalizoval se dopad na okolní orgány. Protonové centrum je ale úplně jiné prostředí než klasické nemocnice – zde se léčí pouze onkologičtí pacienti a právě prostředí jim dodává energii a pozitivní naladění, diagnóze navzdory. Tým i péče zde byly naprosto profesionální, zkrátka skvělé. Jsem jim za vše neskutečně vděčná.

Prostředí tedy mělo velký vliv na psychiku během léčby?

Určitě, dokonce jsem pekla koláče i štrůdly, s osazenstvem PTC jsme se měli vzájemně rádi, snažila jsem se být optimistická pacientka a na druhém patře, kde se ozařuje, byli zkrátka skvělí lidé. Lidský aspekt byl jedním z hlavních faktorů, který mi při léčbě dodával motivaci.

Hraje pocit strachu velkou roli během léčby?

Ze začátku ano. Nevíte, jak to celé skončí a kdy. Bude to bolet? Bude to drama? Zvládnete to? Hlavou se mi honilo tisíce otázek, strach mě celou prostoupil, měla jsem stažené hrdlo. Nemohla jsem jíst ani spát. Pravdou zůstává, že uvnitř je každý člověk křehký, a já se z těch nejhorších prvních týdnů dostala s pomocí onkopsycholožky, doktorky Janáčkové. Potom jsem své nemoci vyhlásila válku a udělala jsem smlouvu sama se sebou, že letos v září poběžím půlmaraton. Hrozně mi v těchto chvílích pomáhal i partner, který vždy, když jsem měla špatnou náladu, říkal, že když už jsme došli tak daleko, tak ujdeme ještě další kousek…jsem mu za to nekonečně vděčná.

Práce s vlastním vědomím na Vás tedy měla v nemoci terapeutický účinek?

Neurověda říká, že trvá 21 dní, než člověk transformuje nějaký pocit. Já jsem se tím poměrně intenzivně zabývala – chtěla jsem vědět, co se ve mně děje. Víte, mozek je vlastně strašný prevít – funguje jako stále přítomný našeptávač, je proto potřeba trénovat ho směrem, jakým se chcete vydat vy. Jde o vědomou stimulaci mysli – přesvědčit podvědomí, že vše bude v pořádku. Byla to pro mě forma určité vnitřní očisty, kterou vlastně procházím až doteď. Věřím, že vše, co mi do života vstoupilo, mělo nějaký důvod.

Přistupuje tedy takto i ke svému onemocnění?

Posledních 5 let před onemocněním jsem byla vystavená permanentnímu pracovnímu stresu. Nakonec jsem z náročné funkce odešla a žila rok poklidný život s partnerem. Potom to propuklo. Jsem přesvědčená, že některé nemoci k člověku přijdou také v důsledku toho, že si určité věci příliš připouští. Hodní lidé často nebývají splachovací, vnější okolnosti se jich až příliš dotýkají, a to má vliv na imunitní systém. A o tom vlastně celá rakovina je – o porušení vnitřní rovnováhy. Rovnováha je zde nesmírně důležitá a já jsem si tu nemoc náročným životním stylem a stresem přivodila. Musela jsem projít náročnou chemoterapií, přišla jsem o vlasy, zažila stavy neuvěřitelné únavy, kdy jsem nedokázala ujít ani tři kroky… přesto jsem ale to vnitřní nastavení nepustila, dodržovala jsem veškeré zaběhnuté rituály – a to je právě role psychiky v onemocnění. Každé peklo má konec, ne každý je však na jeho konec schopný v nemoci dohlédnout, je to těžké…

Vrátím se ještě zpět k té ženské stránce této nemoci, kdy se ženy vyrovnávají nejenom s diagnózou jako takovou, ale skutečně „zabrat“ dostává i uvědomění sebe samotné jakožto ženy. Co bychom mohly z Vaší zkušenosti předat ostatním pacientkám?

Já bych skutečně ráda pomáhala lidem, kteří se dostali na úplné dno, aby se z něho potom dokázali zase odrazit. Především co se týče žen – často se stává, že je v průběhu nemoci nebo po ní opustí partner. V ČR bohužel zatím nefunguje nějaká hrazená forma psychické podpory, např. psychoonkologie v rodinách. A to podle mě není správné, protože rakovina je rovněž nemoc příbuzných, celé rodiny. Blízcí onemocněním také velmi trpí, protože jim často nezbývá, než přihlížet degradaci tělesné schránky svých blízkých. U žen je toto potom ještě složitější, protože odstranění prsu může mít velmi intenzivní dopad na partnerovo vnímání vás jako ženy. Já bych proto radila určitě trpělivost, dokázat si říci, že jsem stále krásná taková, jaká jsem, že zkrátka dokážu akceptovat samu sebe. Vědomě jsem se snažila zvyšovat si sebevědomí a chválila jsem se za každý pokrok i za vše, čím jsem prošla. Ztráta prsu není natrvalo a tuto ztrátu je třeba vnímat jako daň za to, že jsme zůstaly naživu… jenom už na sobě nosíme o kilo masa méně…

Člověk tedy během léčby rekonstruuje nejenom tělesnou schránku, ale i psychický potenciál. Máte pocit, že jste se o sobě něco nového naučila?

Strašně moc! Naučila jsem se vlastně kdo a co jsem, jaké mám obavy, schopnosti, touhy a jaké chyby jsem v minulosti udělala a jaké třeba už dále nechci dělat… a hlavně jak se vypořádat s některými náročnými věcmi. Je nesmírně důležité mít se rád, být ve společnosti lidí, se kterými být chcete a kteří dokážou vyjádřit vzájemnou podporu. Stala jsme se expertem ve zvládání krizí.

Jakou roli hraje v nemoci pokora? Podobně jako onemocnění samotné prochází zcela jistě různými fázemi také pacient…

To onemocnění je vlastně zkušenost. Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny pacienty, ale zkušenost je to velice poučná. Vyškolí totiž nejenom vás, ale i vaše okolí. Já jsem se inspirovala poučkou od jednoto IT guru, který říká, že úroveň inteligence člověka se pozná podle toho, jak přijmete věci, které nedokážete změnit. Samozřejmě že v začátcích to bylo náročné, nerozuměla jsem tomu, proč právě já, co jsem komu udělala. Potom jsem si to ale v hlavě urovnala a zkrátka jsem si řekla: „Ano, ta nemoc je tady a bude následovat léčba. A ty uděláš vše pro to, abyste ty a všichni, kteří se o tebe starají, byli úspěšní.“ Je to týmová práce a samozřejmě management léčby není úplně jednoduchý – chemoterapie, odběry, kontroly, vyšetření – stále vás to zaměstnává, jste neustále v pohybu. Dokázala jsem se nad to ale povznést, paruce jsem říkala čivava, techniku řízeného nádechu, kterou jsem se před ozařováním musela naučit, jsem brala jako videohru. Vždy mi ale na pozadí všeho běželo vědomí, že vše bude dobré, měla jsem naději a o svém uzdravení jsem byla skálopevně přesvědčená. Svým způsobem se ze mě stal lepší, ačkoli jiný člověk. Život je krásný a všechno není rakovina. Důležité je vědět, že se z tohoto onemocnění dostat lze, i když je to těžké, komplikované a místy nesnesitelné. Ale nikdy se člověk nesmí vzdát.

„Nejprve jsem se cítila strašně unavená a taková slabá. Tomu jsem ale moc nevěnovala pozornost, přikládala jsem to rodinným problémům, jež jsme v té době řešili a které mě trápily. Nicméně, pak mě, nějak zjara roku 2019, začalo v tom prsu píchat. A jenom v určité poloze, vždycky při řízení auta v momentě, kdy jsem položila ruce na volant. Když už to ale začalo, byla to poměrně dost intenzivní bodavá bolest,“ popisuje Helena prvotní příznaky svého onemocnění.

Objednala se proto ke svému gynekologovi, který ji napsal žádanku na mamografické vyšetření. Svým problémům ale nepřikládala velkou váhu. Myslela si, že za bolestivým pícháním stojí nějaký zánět nebo cysta. To, že by se mohlo jednat o rakovinu jí vůbec nenapadlo, k čemuž doplňuje: „Vždycky jsem se o sebe snažila pečovat. Navíc jsem si říkala, že se onkologická onemocnění objevují v nějaké úplně jiné věkové kategorii, než jsem byla já. Ve svých pětačtyřiceti letech jsem si na takovou diagnózu přišla ještě mladá. Je ale pravda, že na pravidelné screeningové vyšetření jsem chodila již od čtyřiceti, přestože standardně na něj ženy dochází právě až od pětačtyřiceti let. A to proto, že stejným onemocněním si prošla před lety i moje maminka.“

Zprvu to vypadalo, že se Helenina predikce vyplní a skutečně nepůjde o nic vážného. Protože naplánované mamografické vyšetření, na něž byla odeslána svým gynekologem, žádnou závažnou diagnózu nepotvrdilo. Když se tamější lékařky ptala, jak je možné, že ji v prsu stále píchá, odpověděla jí, že se to u žen v jejím věku stává při nedostatku vitamínu E. Bylo jí proto doporučeno, aby začala tento vitamín pravidelně užívat, což také udělala.

Přesto jí ale bylo neustupující píchání v ňadru stále divné, a tak v průběhu léta znovu kontaktovala svého gynekologa, který ji důrazně doporučil nic nezanedbat a vystavil jí žádanku na sonografické vyšetření.

Paní Helena tedy znovu zkontaktovala mamologickou poradnu na pražských Hájích, kde jí prováděli již předchozí vyšetření prsu. „Dostalo se mi z jejich strany ne úplně vhodného chování, když to teď hodnotím zpětně. Paní na recepci, která mě objednávala, mi tehdy řekla, mladá paní, rakovina nebolí a my máme termín až koncem listopadu! Takže já pojala pocit, že jsem vážně asi nějaká úplně hysterická a nechala jsem si tedy dát termín v listopadu,“ vypráví Helena.

Když Helena na konci listopadu do poradny dorazila, byl ji opět nabídnut mamograf, s tím, že je v její věkové kategorii přesnější než sonografie. Výsledek byl však stejný, jako na jaře. Už když byla téměř na odchodu si ale uvědomila, že vlastně stále přesně neví, proč má v prsu pořád bolesti. A rozhodla se, že neodejde, dokud jí neudělají i sonografii, na níž měla žádanku. K tomu paní Helena dodává: „Když mi paní doktorka tu sonografii prováděla, už jsem ji viděla ve tváři, že je tam nějaký problém.  Pořád jsem se snažila z ní dostat tu svou smyšlenou příčinu, že se jedná o cystu nebo o nějaký zánět. Na to mi však paní doktorka zaraženě odpověděla, ani zánět, ani cysta. Něco tam je, ale o co se jedná, budeme stoprocentně vědět až po biopsii.“

Helena byla hned na následující den objednána na biopsii, která potvrdila nádorové onemocnění prsu. „Byla jsem ráda, že jsem se nenechala odbýt a vyžádala si i sonografické vyšetření. Od začátku byly moje problémy způsobeny tímto onemocněním, ale mamograf jej prostě neodhalil. Já jsem se pak o tom snažila hodně načíst v odborných článcích. Ty uváděly, že je toto u žen mezi čtyřiceti až padesáti lety možné. Protože ta prsní žláza je ještě poměrně mladistvá, i když už by vzhledem k věku být třeba neměla. A tím pádem se může stát, že tuto hutnou tkáň mamograf dostatečně neprosvítí a je nutné jej zkombinovat s vyšetřením sonografií. Pokud bych na tomto místě mohla ženám v mém věku předat něco ze své zkušenosti, byl by to apel, aby kombinovaly v rámci prevence jak mamograf, tak sono.“

Jak už naznačuje předešlé vyprávění, Helena zpočátku vůbec nemohla uvěřit, že by opravdu mohlo jít o tak závažnou diagnózu. „To první sdělení, že mám rakovinu mnou opravdu otřáslo. O to víc, že jsem vlastně tak úplně neměla s kým ho sdílet. Má biologická rodina nebyla v té době vůbec funkční a svého, tehdy šestnáctiletého syna, a ani manžela jsem s tím nechtěla příliš zatěžovat. Takže jsem se snažila to brát hrozně hrdinsky a nedat na sobě strach i nejistotu znát. Jako první mě asi celkem přirozeně napadaly takové opravdu černé myšlenky. Jakože všechno, co jsem si v životě nějak vybudovala skončilo. Že můj syn možná přijde o mámu. A také jsem se obávala, že přijdu o práci, kterou mám moc ráda. Jedním z prvních lidí, kterým jsem se rozhodla o své situaci říct byla právě moje vedoucí. Ona je velice empatická osobnost.  Její reakce byla úžasně lidská a podporující. Pomohla mi pochopit, že nemusí být všem dnům konec. Řekla mi, ať si vezmu na léčbu kolik času potřebuji, uzdravím se a vrátím se! Tím mi dodala pocit nějaké (vnitřní) síly. Do té doby mi totiž ani nedošlo, že se prostě můžu uzdravit a vrátit. No a pak jsem to už vlastně celou dobu brala jako takový svůj projekt, který musím nějak vyřešit, a přitom jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo nějak špatně dopadnout. I když si samozřejmě uvědomuju, že to celé byla hlavně nějaká moje představa,“ popisuje paní Helena první okamžiky poté, co jí bylo nádorové onemocnění diagnostikováno.

Následně jí v mamologické poradně dali termín operace, která měla proběhnout zhruba měsíc od diagnostikování. Ten ale paní Helena nevyužila: „Já už jsem po těch svých zkušenostech k tomu mamologickému centru pojala jakousi nedůvěru. A navíc bylo před Vánocemi a já si říkala, že prostě nechci mít v sobě o Vánocích nějaký nádor. Takže jsem se rozhodla, se za sebe postavit a pojmout celý ten léčebný proces tak, aby to vyhovovalo mně a začala jsem hledat. Našla jsem si nemocnici v Hořovicích, kde mě vzali vlastně za velmi krátkou dobu, tedy asi týden po tom, co jsem se o své diagnóze dozvěděla.“

Během operace byly paní Heleně odebrány také přilehlé uzliny, které byly poslány na histologii, aby se ukázalo, jestli nemoc nepostoupila dále. Na štěstí se ale prokázalo, že nádor byl v jejím případě méně agresivní, takže výsledek byl příznivý. „Na výsledek jsem však musela zhruba 14 dní čekat a celou tu dobu jsem byla v takovém nouzovém režimu. Vlastně jsem o celé té své situaci ani moc nebyla schopná uvažovat. A pak se mi samozřejmě velice ulevilo, když se ukázalo, že uzliny nádorovým bujením napadené nebyly. Ono to čekání na výsledky bylo během všech mých vyšetření, kterých jsem podstoupila několik před i po operaci, úplně to nejhorší. Nicméně když pak ta vyšetření dopadla vždycky v podstatě dobře, tak mi to dalo hrozně moc pozitivní impuls a novou sílu k boji s onemocněním,“ přibližuje Helena svoje pocity.

Po operaci lékaři paní Heleně doporučili ještě absolvovat léčbu ozařováním a hormonální terapii v níž je dodnes. A to buď ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady nebo ve Fakultní Thomayerově nemocnici. Helena však již z dřívějška věděla o Protonovém centru. Jednak z médií a pak také víceméně z osobní zkušenosti. Několik let před tím, než sama onemocněla s karcinomem prsu, zavítala do Protonového centra se svým tatínkem, který se potýkal s karcinomem prostaty. A Helena vypráví: „Tatínek se tehdy sice nakonec rozhodl pro jinou léčebnou metodu, ale já jsem díky této jeho zkušenosti věděla, jak jsou v Protonovém centru laskaví, jak skvělé je tam prostředí a hned jsem si říkala, že právě tohle místo by pro mě mohlo být při cestě za uzdravením to pravé.“

„Jak jsem říkala, měla jsem také hodně načteno, protože hledání informací o možnostech léčby mě svým způsobem uklidňovalo a hledala jsem i v zahraničních odborných časopisech. Věděla jsem, jaké má protonový svazek při ozařování vlastnosti, tedy, že se zastaví přímo v místě, kde byl původně nádor, a dál nepokračuje. A věděla jsem i to, že pro ženy, které mají nádor v levém prsu, mezi něž jsem patřila i já, je úplně ideální volbou, protože chrání i důležitý orgán v blízkosti prsu – srdce. Nicméně, když jsem o svém záměru jít do Protonového centra řekla svému onkologovi a zeptala jsem se ho, co si o protonovém ozařování myslí on, zaševelil takovou neurčitou odpověď. I když je pravda, že mi jej na druhou stranu ani nijak nerozmlouval. Nicméně vyzkoušela jsem tedy i jím doporučované Onkologické oddělení v jedné z pražských nemocnic.  A musím přiznat, že jsem vlastně tak trochu bojovala s názorem tamější paní doktorky, která mi pořád opakovala, že fotonové ozařování je úplně stejně kvalitní. A já jí pořád opakovala, že jí věřím, že rozhodně nechci zpochybňovat jeho kvality, ale že pro mě je vhodnější protonové ozařování. Moje rozhodnutí jít do Protonového centra se tam fakt stalo definitivní. V Protonovém centru jsem věděla, že panuje klid, je tam optimistické prostředí a velice příjemní lidé. Pořád jsem si říkala, že když už musím tenhle průšvih řešit, tak že se při tom chci aspoň cítit dobře,“ rozvádí paní Helena důvody, proč se rozhodla pro protonovou terapii.

V Protonovém centru se dostala do péče k paní doktorce Andree Pásztorové, k níž ji pojí jenom příjemné vzpomínky: „Mám ji moc ráda, stejně tak jako paní inženýrku Galuškovou, která byla mou koordinátorkou léčby. A vůbec, všichni lidé, se kterými jsem se v Protonovém centru setkala, byli úplně úžasní. Ať už šlo o příjemné slečny na recepcích, sestřičky, fyziky nebo radiologické asistenty. Možná to bude znít trochu bláznivě, ale já jsem se do Protonového centra pokaždé vlastně těšila. A co je taky důležité zmínit, v Protonovém centru mě úplně opustil strach z toho, že by to mohlo špatně dopadnout. Zkrátka jsem vnitřně cítila, že jsem na správném místě.“

Paní Helena neměla v souvislosti s léčbou téměř žádné obtíže. Jediné, s čím se musela vypořádat, byla omezená hybnost paže. Po prodělané operaci byla totiž nedostatečně informována o cvičení, které bylo pro zachování hybnosti paže nutné provádět ještě před ozařováním. Takže po několika ozařovacích frakcích paži téměř nemohla zvednout na hlavu. Kdybych byla včas informována o nutnosti cvičení, ušetřila bych si velmi bolestivou dlouhotrvající fyzioterapii. Díky ní ale můžu nyní rukou hýbat v podstatě normálně. Žádné jiné, větší komplikace jsem v nějaké souvislosti s ozařováním vážně neměla. Akorát bylo a stále je horké a reaguje na slunce. Reakci na kůži v ozařované oblasti byla ale minimální, spíš to vypadalo, jako bych si ňadro opalovala někde na sluníčku během dovolené,“ doplňuje paní Helena se smíchem.

V současnosti se Helena cítí výborně. Dokonce se rozhodla podstoupit i rekonstrukci prsu. Vrátila se rovněž zpět do práce, znovu létá a školí nastupující letušky. Naučila se ale více odpočívat a začala se dívat jinak na věci, které nelze ovlivnit, což jí dle jejích slov proměnilo v silnějšího člověka. Bez váhání taky doplňuje: „Kdybych měla po tom všem říct, jestli mi tahle zkušenost s onkologickou diagnózou více dala, nebo vzala – pak dala! Dříve jsem na sebe a svůj odpočinek příliš nemyslela a sama sobě jsem se vlastně nevěnovala. Teď si vědomě užívám maličkostí. Na jaře mám třeba skutečnou radost z toho, že je hezky, že všechno voní, už to nevnímám jako běžnou součást svého života, je to pro mě prostě důvod k radosti. Bonus vlastně byl i fakt, že můj život v průběhu nemoci opustilo pár takzvaných kamarádu. A naopak mi do něj vstoupilo několik dalších velmi nápomocných lidí, kteří mi pomohli nemocí projít a překonat ji.

A na otázku, jestli má pro ostatní pacienty, kteří se s onkologickým onemocněním stále potýkají nějaký vzkaz, odpovídá: „Uvědomuji si, že každý má tu výchozí situaci po diagnostikování onemocnění jinou. Nicméně se svými zkušenostmi bych řekla, že ať už je ta výchozí situace jakákoliv, je dobré si tu nemoc nebrat jako hrůzu, která vás postihla. Samozřejmě asi pokaždé k tomu patří slzy a strach, ale i tak je dle mého nutné to pochopit jako výzvu, možnost pro osobní transformaci k tomu, aby člověk žil hodnotněji nebo kvalitněji. Mě ta nemoc naučila se za sebe umět postavit a naučila mě zabojovat, kvůli sobě i kvůli svým blízkým. Právě těm, především svému synovi, bych na závěr ráda vyjádřila poděkování za to, že při mně během léčby stáli a podporovali mě,“  zakončuje Helena svůj příběh.