Příběhy

Bohužel na mě čekalo nepříjemné překvapení. Na mamografii mi zjistili, že se v prsu nachází nějaký útvar a že ihned po Vánocích budu muset jít na další vyšetření. A tím začal celý kolotoč událostí. Hned v lednu mě lékař poslal na biopsii, kde se potvrdilo, že se jedná o rakovinu prsu.

Následovala nezbytná vyšetření, která jsem musela absolvovat před operací, tu jsem měla naplánovanou na březen letošního roku. Operace proběhla na chirurgii v Nemocnici Na Františku a pooperační výsledky potvrdily, že bude nutné ještě ozařování. Nádor se nacházel na levé straně, tam je blízko uložené srdce, a proto by špatně zvolený typ ozařování mohl moje srdce poškodit a mohla bych tak v budoucnu mít srdeční problémy. Pan primář mi vysvětlil, že při levostranné rakovině je lepší zvolit protonové ozařování, protože je šetrnější a dokáže srdce lépe ochránit.

O Protonovém centru jsem se tak dozvěděla přímo od pana primáře a téměř ihned po propuštění z nemocnice jsem šla do Protonového centra, to bylo v dubnu. Dostala jsem se do péče paní profesorky Abrahámové, která se specializuje na léčbu rakoviny levého prsu. Když prostudovala zprávy z nemocnice, tak řekla, že jsem na správném místě, že jsem vhodná pro protonovou terapii.

Bylo mi naplánováno celkem 16 frakcí a musím říct, že jsem léčbu snášela úplně perfektně, jen jsem v centru musela být brzo ráno, to jediné mi asi trochu vadilo. Zároveň jsem oceňovala, že je to ambulantní léčba, která je šetrná k srdci a navíc se mi velice líbilo prostředí centra, recepce s barevnými křesly, kde to není jako čekárny v jiných nemocnicích. Také jsem byla ráda za milý a vstřícný personál. Ocenit musím i přístup mé rodiny, která mi byla a je velkou oporou, Vzhledem k tomu, že toto onemocnění máme v rodině geneticky dané, tak to pro nás není úplnou novinkou. Je to sice rána, ale naučili jsme se to zvládat.

V současné době jsem už léčbu skončila. Šla jsem do toho s tím, že jsem zdravá, že vlastně nejsem nemocná. Teď už je to úspěšně za mnou, je mi dobře a nemám žádné problémy. Ostatním pacientům bych rozhodně vzkázala, aby nic neponechávali náhodě, aby si hlídali své zdraví a chodili na preventivní kontroly. A když už jim zjistí rakovinu, je lepší, když se to zjistí včas, kdy je ještě velká šance na vyléčení. Hlavně začít jednat rychle a nenechávat to na nějaké dlouhodobé řešení. A především se nezhrozit, když jim bude tato diagnóza oznámena, protože všechno se dá léčit. Hlavně si zachovat pozitivní přístup a nepřipouštět si to.

„Už při prvním seznámení s léčbou protonovou terapií mě pacientské recenze i uváděné informace natolik zaujaly, že jsem se rozhodla domluvit si v Protonovém centru bezplatnou konzultaci. Zavolala jsem na telefonní číslo uvedené na jeho stránkách a ozvala se mi ochotná asistentka, se kterou jsem v klidu prošla základní informace o svém dosavadním stavu. Poté jsme se domluvily i na termínu úvodní schůzky,“ vzpomíná paní Petra.

Na následné vstupní konzultaci se už setkala se svou budoucí ošetřující lékařkou, která se na její diagnózu specializuje. V klidu jí vysvětlila rozdíly mezi fotonovou a protonovou léčbou a naplánovaly simulační CT.

Plánovací CT vyšetření, podle něhož se zhotovuje plán pro ozařování, Petra podstupovala také ve spádové nemocnici. V Protonovém centru s sebou CT vyšetření nese určitá specifika, jako je nácvik řízeného dýchání. Při ozařování tkání, jež během dýchání mění svoji polohu, je totiž nezbytné nadechnout se do správné hladiny a poté dech co nejdéle zadržet. Na základě výsledků potom lékaři a fyzici v PTC dokážou přesně vypočítat a porovnat rozdíl dopadu obou typů záření. Pacient tak získá kompletní přehled o tom, o kolik může být protonová terapie šetrnější na plíce, srdce a podobně. „V mém případě dosáhly naměřené hodnoty hraniční úrovně, proto mi bylo jednoznačně doporučeno ozařování protonem,“ říká paní Petra.

Podle výsledků srovnávacího plánu fotonové a protonové léčby, zhotoveného v Protonovém centru, splňovala kritéria na léčbu protonovým paprskem. Do zdravotní pojišťovny tak poslala žádost na úhradu léčby. V následujících pěti měsících ovšem pojišťovna tuto žádost opakovaně zamítala a paní Petře nabízela klasickou, fotonovou léčbu. Ta na ni však nechtěla kvůli možným dopadům přistoupit.

„Lékaři v PTC mě během této doby skutečně podrželi. Neuvěřitelným způsobem za mnou celou dobu sporu s pojišťovnou stáli, trvali na svém stanovisku o vhodnosti protonové léčby a podporovali mě, abych ve svém úsilí nepolevila,“ vypráví Petra Bukáčková.

Vzhledem k tomu, že radioterapie se zpravidla zahajuje s určitým  časovým odstupem od operace nebo chemoterapie, si paní Petra mohla dovolit léčbu o pár týdnů odložit a získat tak více času. Spor nakonec vyvrcholil konečným zamítnutím její žádosti, bez možnosti odvolání.

„Právě v těchto momentech jsem opět musela ocenit přístup Protonového centra, které za mě neváhalo bojovat a spor obrátit v můj prospěch i za cenu řešení právní cestou. Úsilí a podpora se nakonec vyplatily a moje žádost byla po několika dlouhých týdnech konečně schválena.“ Nic už nebránilo tomu, aby paní Petra nastoupila k pětitýdennímu ozařování, na jehož konci ji čekalo uzdravení.

„Je absolutně nezbytné, aby se člověk v takových situacích nevzdal hned při prvním zamítavém stanovisku. Za svým rozhodnutím léčit se v PTC si dodnes stojím; i za cenu toho, že jsem musela na ozařování každý den dvě a půl hodiny dojíždět,“ říká rozhodně Petra Bukáčková.

Jak jste se o své diagnóze dozvěděla?

Při sportu – bolelo mě rameno a důvodům pro tyto obtíže jsem nerozuměla. Konzultovala jsem je proto nejprve se svým ortopedem, který mě poslal na ultrazvuk, odkud mě lékařka odkázala na mamologii. Odtud byla rychlá cesta do VFN, kde jsem se po dvou dnech od provedení biopsie dozvěděla výsledek – karcinom prsu s metastázemi do lymfatických uzlin.

V tu chvíli jste určitě prožila velký šok…

Ano, jako sportovně založený člověk jsem takovou diagnózu absolutně nečekala. Tím spíše, že pro rakovinové onemocnění nemáme ani genetickou predispozici v rodině. Naštěstí jsem se velmi brzy dostala k paní profesorce Tesařové, do jejíž péče jsem se s naprostou důvěrou svěřila. Souběžně s mou diagnózou navíc propukla pandemie koronaviru, takže jsem dostala ještě další ránu. Na druhou stranu mi postupné zavádění opatření omezujících pohyb umožnilo plné soustředění na léčbu.

Máte za sebou operativní odstranění prsu – pro ženu tolik citlivé téma, bezvýhradně spojené s vnímáním vlastního ženství. Kde jste před operačním zákrokem i po něm brala motivaci a naději?

Já jsem nejprve absolvovala chemoterapii, která v mém případě poměrně dobře zafungovala, a teprve až potom mě čekala operace. Bylo nutné, aby se z organismu odstranila veškerá rakovinotvorná rezidua. V tu chvíli jsem věděla, že nemám na výběr – buď chci žít, nebo mít prso. Ačkoli šlo o bolestivé rozhodnutí – pro ženu je to skutečně pád do psychických a emocionálních hlubin, věděla jsem, že chci žít.

Co v takových chvílích člověku pomůže?

Prožila jsem celkem bohatý ale i náročný život, měla jsem proto vnitřní sílu, která mě motivovala. Ale co nejvíce pomůže v takových životních okamžicích je podpora přátel a těch nejbližších. Oni vás v tom nenechají, jsou to ti, kteří říkají, že prs je jenom kus masa, a důležité je, že žiju. I když vyrovnat se s pocity méněcennosti bylo náročné, věděla jsem, že prsa se dají rekonstruovat.

Jak jste se dozvěděla o léčbě protonovým paprskem?

Já jsem nějaký čas pracovala ve zdravotnictví, takže jsem o Protonovém centru věděla. Můj nález v prsu se nacházel v blízkosti srdce a plic, bylo proto nutné, aby ozařování bylo přesně zacílené a minimalizoval se dopad na okolní orgány. Protonové centrum je ale úplně jiné prostředí než klasické nemocnice – zde se léčí pouze onkologičtí pacienti, a právě prostředí jim dodává energii a pozitivní naladění, diagnóze navzdory. Tým i péče zde byly naprosto profesionální, zkrátka skvělé. Jsem jim za vše neskutečně vděčná.

Prostředí tedy mělo velký vliv na psychiku během léčby?

Určitě, dokonce jsem pekla koláče i štrůdly, s osazenstvem PTC jsme se měli vzájemně rádi, snažila jsem se být optimistická pacientka, a na druhém patře, kde se ozařuje, byli zkrátka skvělí lidé. Lidský aspekt byl jedním z hlavních faktorů, který mi při léčbě dodával motivaci.

Hraje pocit strachu velkou roli během léčby?

Ze začátku ano. Nevíte, jak to celé skončí a kdy. Bude to bolet? Bude to drama? Zvládnete to? Hlavou se mi honilo tisíce otázek, strach mě celou prostoupil, měla jsem stažené hrdlo. Nemohla jsem jíst ani spát. Pravdou zůstává, že uvnitř je každý člověk křehký, a já se z těch nejhorších prvních týdnů dostala s pomocí onkopsycholožky, doktorky Janáčkové. Potom jsem své nemoci vyhlásila válku a udělala jsem smlouvu sama se sebou, že letos v září poběžím půlmaraton. Hrozně mi v těchto chvílích pomáhal i partner, který vždy, když jsem měla špatnou náladu, říkal, že když už jsme došli tak daleko, tak ujdeme ještě další kousek…jsem mu za to nekonečně vděčná.

Práce s vlastním vědomím na Vás tedy měla v nemoci terapeutický účinek?

Neurověda říká, že trvá 21 dní, než člověk transformuje nějaký pocit. Já jsem se tím poměrně intenzivně zabývala – chtěla jsem vědět, co se ve mně děje. Víte, mozek je vlastně strašný prevít – funguje jako stále přítomný našeptávač, je proto potřeba trénovat ho směrem, jakým se chcete vydat vy. Jde o vědomou stimulaci mysli – přesvědčit podvědomí, že vše bude v pořádku. Byla to pro mě forma určité vnitřní očisty, kterou vlastně procházím až doteď. Věřím, že vše, co mi do života vstoupilo, mělo nějaký důvod.

Přistupujete tedy takto i ke svému onemocnění?

Posledních 5 let před onemocněním jsem byla vystavená permanentnímu pracovnímu stresu. Nakonec jsem z náročné funkce odešla a žila rok poklidný život s partnerem. Potom to propuklo. Jsem přesvědčená, že některé nemoci k člověku přijdou také v důsledku toho, že si určité věci příliš připouští. Hodní lidé často nebývají splachovací, vnější okolnosti se jich až příliš dotýkají, a to má vliv na imunitní systém. A o tom vlastně celá rakovina je – o porušení vnitřní rovnováhy. Rovnováha je zde nesmírně důležitá, a já jsem si tu nemoc náročným životním stylem a stresem přivodila. Musela jsem projít náročnou chemoterapií, přišla jsem o vlasy, zažila stavy neuvěřitelné únavy, kdy jsem nedokázala ujít ani tři kroky… přesto jsem ale to vnitřní nastavení nepustila, dodržovala jsem veškeré zaběhnuté rituály – a to je právě role psychiky v onemocnění. Každé peklo má konec, ne každý je však na jeho konec schopný v nemoci dohlédnout, je to těžké…

Vrátím se ještě zpět k té ženské stránce této nemoci, kdy se ženy vyrovnávají nejenom s diagnózou jako takovou, ale skutečně „zabrat“ dostává i uvědomění sebe samotné jakožto ženy. Co bychom mohly z Vaší zkušenosti předat ostatním pacientkám?

Já bych skutečně ráda pomáhala lidem, kteří se dostali na úplné dno, aby se z něho potom dokázali zase odrazit. Především co se týče žen – často se stává, že je v průběhu nemoci nebo po ní opustí partner. V ČR bohužel zatím nefunguje nějaká hrazená forma psychické podpory, např. psychoonkologie v rodinách. A to podle mě není správné, protože rakovina je rovněž nemoc příbuzných, celé rodiny. Blízcí onemocněním také velmi trpí, protože jim často nezbývá, než přihlížet degradaci tělesné schránky svých blízkých. U žen je toto potom ještě složitější, protože odstranění prsu může mít velmi intenzivní dopad na partnerovo vnímání vás jako ženy. Já bych proto radila určitě trpělivost, dokázat si říci, že jsem stále krásná taková, jaká jsem, že zkrátka dokážu akceptovat samu sebe. Vědomě jsem se snažila zvyšovat si sebevědomí a chválila jsem se za každý pokrok i za vše, čím jsem prošla. Ztráta prsu není natrvalo a tuto ztrátu je třeba vnímat jako daň za to, že jsme zůstaly naživu… jenom už na sobě nosíme o kilo masa méně…

Člověk tedy během léčby rekonstruuje nejenom tělesnou schránku, ale i psychický potenciál. Máte pocit, že jste se o sobě něco nového naučila?

Strašně moc! Naučila jsem se vlastně kdo a co jsem, jaké mám obavy, schopnosti, touhy a jaké chyby jsem v minulosti udělala a jaké třeba už dále nechci dělat… a hlavně jak se vypořádat s některými náročnými věcmi. Je nesmírně důležité mít se rád, být ve společnosti lidí, se kterými být chcete, a kteří dokážou vyjádřit vzájemnou podporu. Stala jsem se expertem ve zvládání krizí.

Jakou roli hraje v nemoci pokora? Podobně jako onemocnění samotné prochází zcela jistě různými fázemi také pacient…

To onemocnění je vlastně zkušenost. Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny pacienty, ale zkušenost je to velice poučná. Vyškolí totiž nejenom vás, ale i vaše okolí. Já jsem se inspirovala poučkou od jednoto IT guru, který říká, že úroveň inteligence člověka se pozná podle toho, jak přijmete věci, které nedokážete změnit. Samozřejmě, že v začátcích to bylo náročné, nerozuměla jsem tomu, proč právě já, co jsem komu udělala. Potom jsem si to ale v hlavě urovnala a zkrátka jsem si řekla: „Ano, ta nemoc je tady a bude následovat léčba. A ty uděláš vše pro to, abyste ty a všichni, kteří se o tebe starají, byli úspěšní.“ Je to týmová práce
a samozřejmě management léčby není úplně jednoduchý – chemoterapie, odběry, kontroly, vyšetření – stále vás to zaměstnává, jste neustále v pohybu. Dokázala jsem se nad to ale povznést, paruce jsem říkala čivava, techniku řízeného nádechu, kterou jsem se před ozařováním musela naučit, jsem brala jako videohru. Vždy mi ale na pozadí všeho běželo vědomí, že vše bude dobré, měla jsem naději a o svém uzdravení jsem byla skálopevně přesvědčená. Svým způsobem se ze mě stal lepší, ačkoli jiný člověk. Život je krásný a všechno není rakovina. Důležité je vědět, že se z tohoto onemocnění dostat lze, i když je to těžké, komplikované a místy nesnesitelné. Ale nikdy se člověk nesmí vzdát.